Seznam uměleckých předmětů charitativní dražby

Světozor. Tento vynikající malíř vytvořil 23 návrhů k filmovým plakátům nicméně všechny mají vysokou výtvarnou úroveň. Jeho plakát ke slavnému filmu s Beatles: Žlutá ponorka (1968) se stal kultovním plakátem „beatlemánie“ konce 60. let. Další vystavené plakáty: Bullitův případ (1971), Kdyby (1971), Fantomas se zlobí (1974) a Slaměný klobouk (1971) dokreslují charakteristický rukopis tohoto autora. Malby Antonína Sládka oživují zájem o žánry už skoro zapomenuté, jakými jsou zátiší, prchavé pouliční výjevy, pohledy z okna ateliéru, neokázalé portréty vznikající v kavárnách, hospodách a bistrech, krajiny rodící se přímo v krajině, v plenéru. Často také maluje ženy, jež jsou pro něj trvalou inspirací. Ať už obrazy pojednávají jakékoliv téma, uchovávají si ve své upřímnosti jakousi vnitřní čistotu. Daří se jim pozastavovat čas a zdá se, že je vlastně svým způsobem relativizují. To není staromilství. Je to jen důkaz, že tradiční malířské prostředky můžou pořád ještě obstát i v době, která dává přednost „rychlejším médiím“ nebo malbě, jež se stydí být dobrou.

V letech 1948–1950 absolvoval základní vojenskou službu v posádkách měst Košice, Rožňava, Šafárikovo a Frýdek-Místek. V roce 1951 se začal věnovat restaurátorské praxi, ke které získal průpravu u profesora Josefa Wagnera. V letech 1948–1950 absolvoval základní vojenskou službu v posádkách měst Košice, Rožňava, Šafárikovo a Frýdek-Místek. V roce 1951 se začal věnovat restaurátorské praxi, ke které získal průpravu u profesora Josefa Wagnera. Specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. V roce 1951 též uzavřel sňatek se spolužačkou, sochařkou Evou Kmentovou a o dva roky později (1954) se jim narodila dcera Polana a v roce 1956 syn Jasan, který se stal též sochařem. V roce 1980 jeho první manželka Eva zemřela a v roce 1981 se oženil podruhé s Marií Edlmanovou. V roce 1982 se jim narodila dcera Eva. Střídavě žije v Praze a v Litomyšli, kde je také zapsán jako čestný občan. Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa a Nové skupiny, je též členem Umělecké besedy.Zoubkův osobitý styl je charakteristický zredukovaným vytvarováním plastik, výraznou vertikalitou, rozrušeným povrchem a autorovu spřízněností a reakcí na antické dědictví. Zoubek je autorem posmrtných masek Jana Palacha a Jana Zajíce a Pomníku obětem komunismu na Petříně. V roce 1996 byl oceněn státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy I. stupně.

JIŘÍ SLÍVA (4. července 1947, Plzeň)

Český výtvarník a básník, věnující se kreslenému humoru, litografii a knižní ilustraci. Kromě toho píše i verše pro děti. V roce 1966 odešel z rodné Plzně do Prahy studovat VŠE. Po dokončení studia v roce 1971 už v Praze zůstal a nastoupil jako odborný pracovník ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. V roce 1979 se začal živit pouze kreslením. V roce 1972 začal publikovat kreslený humor a groteskní ilustrace - nejprve jako doprovod vlastních veršů v deníku Mladá fronta. V následujících letech byl přizván do skupiny kreslířů kolem časopisu Mladý svět. Od roku 1979 pracuje jako nezávislý karikaturista, ilustrátor a grafik. Průběžně spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními periodiky. Vydal několik knížek kreseb, ilustroval přes šedesát knih. Roku 1980 jej Jiří Šalamoun přivedl k technice barevné litografie.

Od roku 1993 se pod vedením Jiřího Anderleho věnuje také technice leptu a suché jehly. V roce 1980 se stal řádným členem výtvarnického hudebního souboru Grafičanka (kytara). Od roku 1993 je řádným členem Sdružení českých výtvarných umělců \"Holar\". Kresby a grafiku vystavoval na desítkách samostatných a společných výstav doma i v zahraničí. Na festivalech kresleného humoru získal řadu prestižních cen. V letech 1990-93 učil na Letní akademii výtvarného umění v Salzburgu (společně s prof. Jiřím Šalamounem). V roce 1990 vedl na univerzitě Oberlin (Ohio) seminář Poetry and Cartoon. Je zastoupen v řadě domácích a zahraničních sbírek.

KOBLASA JAN (*5.10.1932 Tábor)

Německý sochař, malíř a grafik českého původu. Jan Koblasa patří mezi výrazné osobnosti evropského sochařství 2. poloviny 20. století. Po maturitě na teplickém gymnáziu studoval v letech 1952-58 na Akademii výtvarných umění v Praze u O. Španiela, Jana Laudy a Karla Pokorného, krátce (1958) i scénografii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Jeho nonkomforní chápání uměleckého díla potvrzuje účast na improvizovaných dada akcích (1954, 1955, 1957) a založení Klubu (1954, později - 1957 - Šmidrové), spojujícího různé druhy umělecké činnosti v progresivních formách. Inicioval "neveřejné výstavy" Konfrontace (1960), s jeho členstvím se počítalo ve stejně nazvané, oficiálně nikdy neustavené skupině

Přes své neodadaistické počátky se Koblasa pod vlivem tvorby M. Medka dostal do pozice nepředmětného sochařství a malby (Labyrint světa, 1958; Ničení ničeho, 1960). Společně také vystavovali v Teplicích (1963), kde Medkovy malby doprovodila Koblasova série Králů, plastik z olšového dřeva. S Medkem rovněž spolupracoval při vybavování interiéru kostela v Jedovnici (1963-64). Přestože se Koblasova tvorba velmi přiblížila evropskému informelu, nalezneme přece jen zbytky figurativních komponent v jeho díle, a to i pozdějším (Veroničina rouška, 1961; Pokus o úsměv, 1970; David a Goliáš, 1989). S uvolněním politického ovzduší a částečným liberalismem získal roku 1967 Koblasa i velkou veřejnou zakázku: vyhotovil Bránu do prostoru pro letištní halu v Ruzyni, která posléze nebyla zničena ani v letech normalizace. V exilu, do kterého umělec odešel již roku 1968, se výrazně prosadil. Usadil se v Kielu (Německo), kde založil obor volné plastiky na Muthesius Hochschule. V Německu vytvořil reliéfy pro divadlo v Oldenburgu (1972), Ukřižování pro kostel v Dietrichsdorfu (1983), plastiky Sedm dní a Sloup života pro Kiel (1989) a mnoho dalších veřejných zakázek. Jan Koblasa je nejen živoucí legendou plodných šedesátých let, ale především stále tvůrčí a energickou bytostí.

Samostatné výstavy (výběr): 1979 – Brno, Dělnický dům, 1985 – Brno, Studio Horizont, 1986 – Brno, Výzkumný ústav veterinárního lékařství, 1987 – Brno, Psychiatrická léčebna ▪ Dolní Kounice, Kulturní dům, 1989 – Brno,Galerie Dílo, 1991 – Praha, Česká národní rada ▪ Holandsko, Deventer, 1993, 1996 – Belgie, Antverpy, Let´s Find Gallery, 1994 – Zlín, Galerie Váp ▪ Uherské Hradiště, Galerie Dílo, 1996 – Praha, Galerie U prstenu ▪ Křížovice, Galerie z ruky, 1999 – Praha, Galerie Křížovníků ▪ Praha, Galerie U prstenu, 2001 – Hodonín, Galerie Kaplička.

Většina jeho prací má figurativní charakter, u obrazů a ilustrací hraje významnou roli i výrazná barevnost, jeho tvorba je podobenstvím současného moderního života s originálním autorským projevem. Pitoresknost, expresivita, mnohdy až absurdnost obrazových příběhů vede ke klasifikaci a přiřazování díla B. Jirků ke škole české grotesky. Jeho dílo také udržuje povědomí výborné úrovně české knižní ilustrace. V Čechách obdržel několikrát první cenu v soutěži o Nejkrásnější knihu roku. Ilustroval mnoho významných děl světové literatury, např.: Bulgakov, Mistr a Markétka; Maxim Gorkij, Hořké povídky; G. G. Márquez, Kronika ohlášené smrti, Sto roků samoty; Exupéry, Dopis rukojmímu; Charms, Dobytku smíchu netřeba; Kolakowski, Nebeklíč; Vondrášek , Ústav; Kryl, Cesta je štěrk / nejkr. bibliofilie slovenska roku/...a dalších asi čtyřicet titulů.

Jeho malba je výsledkem bezprostředního boje – střetu nálad, reflexí proudu vědomí – který sebou přináší nejrozmanitější impulsy i protichůdné směry. Vystavuje pravidelně od roku 1980, měl více než 100 samostatných a společných výstav doma i v zahraničí a jeho obrazy jsou v galeriích a v soukromých sbírkách v Evropě, Americe a Austrálii. Pravidelně se zúčastňuje mezinárodních přehlídek umění Art Madrid, Art Frankfurt, Art Strasbourg, Art Prague a od roku 2000 spolupracuje s architekty na projektech pro soukromé investory u nás, v Holandsku a v USA (Montana). Obrazy Milana Chabery jsou v ČR v těchto galeriích: Galerie Alfa-Omega, Karlovy Vary • Galerie Hencl, Náchod • Galerie Chagall, Brno • Galerie La Femme, Praha • Galeri Malá Šárka, Praha • Galerie Veselý Výlet, Pec pod Sněžkou • Galerie Zlata Debnar, Praha • Galerie Zlatá Lilie, Praha.